Sjíždění Salmon a Snake River

Parta kolem Tonyho spolužáka z VŠ “jezdí na vodu”. Nám to konečně časově vyšlo, tak jsme do toho šli s nimi. Obecně nechávám plánování akcí zde v US zcela na Tonym – kromě toho, že bych toho nebyla schopná, mám ráda překvápka, takže dopředu ani nevyzvídám. Že to bude trochu jiné, než jsme v Čechách zvyklí, jsem si uvědomila po prvních pár minutách.

Čekal nás pětidenní 115 km dlouhý sjezd Salmon a Snake River (82 km na Salmon a poté 33 na Snake). Celkem nás na 6 raftech jelo 13 dospělých, 9 dětí a 4 psi.

Řeka Salmon je v USA se svými 680 km třetí nejdelší volně tekoucí řeka – tzn. nejsou na ní žádné přehrady. (Nejdelší volně tekoucí řeka je Yellowstone River dlouhá 1.110 km.)

Vodácká obtížnost je tu klasifikována dle amerického systému do 6 tříd (WW I – VI) a je velmi závislá na aktuálním průtoku. Naše nejtěžší peřeje byly na stupni IV.

Pro nevodáky: Stupeň obtížnosti se obvykle uvádí pro průtok, který je pro danou řeku typický v její vodácké sezóně (což většinou odpovídá stavům těsně nad limitem sjízdnosti). Za vyššího stavu obtížnost vzrůstá i o několik stupňů nebo za hranici sjízdnosti. Za extrémně vysokých stavů může obtížnost splutí opět klesat, protože obvyklé překážky jsou hluboko pod hladinou. (Mohou se ale vyskytnout jiné, např. popadané stromy apod.)

Sjížděli jsme úsek mezi Hammer Creek a Heller Bar (od čísla 17 po 16 – viz dole foto z průvodce “Guide to the Snake River in Hells Canyon and the Lower Salmon River“).

Celých 5 dní jsme byli zcela mimo civilizaci – bez možnosti doplnit zásoby či pitnou vodu a bez signálu.

Příprava z naší strany

Boty do vody, stan, spacáky, karimatky, opalovák, tílko, kraťasy, plavky, dlouhý rukáv proti slunci, kšiltovka, solární panel, power banka, kartáčky na zuby, pasta, lékárnička, zásoba svačin do lodi, pro každého lahev na pití a spousta dalších zbytečností, které bychom určitě využili, kdyby se událo to či ono, ale nic z toho se naštěstí nestalo. O ostatní jsme se starat nemuseli.

Rafty

Kompletní vybavení pro rafting je zde poměrně standardizované a je možné jej zapůjčit. Parta, s kterou jsme jeli, má vybavení vlastní a je prakticky totožné s výbavou, kterou poskytují komerční společnosti. Obvykle se zde jezdí na 16 ft (4,8m) raftech – veslicích.

Každý raft je vybaven kovovou konstrukcí, do které se zasazuje potřebné vybavení, a tím jsou: obrovské chladicí boxy, dřevěné krabice plné plastových kontejnerů na suché potraviny a kde co, kanystry s vodou, kýble, vodní pytle, propan-butanové lahve atd. atd.

První podvečer jsme praktický celý strávili nakládáním, resp. skládáním puzzlí, aby se vše vlezlo – a popravdě, ze začátku jsem jen nevěřícně kroutila hlavou a do poslední chvíle nevěřila, že se tam všechno vleze.

Spaní

Velké neskladné matrace jsem vzala na milost až poté, když jsem pochopila, že nebudou jen další zavazadlo na cestě, ale mají hned trojí využití: slouží jako velmi pohodlná karimatka, resp. přímo postel, je to další izolace chladicích boxů a příjemný podsedák (neboť chlaďáky se využívají jako lavice k sezení).

Jak je vidět na fotkách nahoře, každý pojal spaní po svém – nám se jednu propršenou noc vyplatilo, že jsme měli postavený stan, jiní měli stan pouze v záloze a většinu nocí spali pod širákem. Co ale nepodcenil nikdo (kromě nás) byly poctivé matrace, či dokonce skládací postele.

Stravování

Z jedné strašlivě těžké kovové krabice se vyklubala komplet vybavená kuchyň, a tak se stalo, že jsme měli každé ráno a večer teplé jídlo servírované na plastových talířích a jedli jsme kovovými příbory. (V porovnání s množstvím jednorázových talířů a příborů všude jinde to na mě působilo velmi úlevně.)

Vše (kromě míchaných vajec) bylo dopředu uvařené/upečené, pečlivě zabalené, popsané a uložené do chlaďáků.

K snídani se podávali vejce, slané i sladké muffiny, klobásky, čerstvé ovoce; k večeři tažené vepřové maso, kari s kuřecím masem a rýží, hamburgery, chilli con carne; po večeři pak vždy desert – domácí zmrzlina, dýňový koláč, cookies, brownies…

A to nejlepší nakonec – v partě byla ještě jedna celiačka, takže vše, včetně bulek k burgerům, bylo připraveno bezlepkově! Podtrženo, sečteno – takový luxus jsme na vodě ještě nikdy nezažili!

Samozřejmostí pak byly skládací židle (22 ks) a stoly na přípravu jídla a mytí nádobí.

Mytí rukou a potravin zabezpečoval důmyslný systém dvou kýblů, hadice a gumové sešlapovací žabky, která přečerpávala vodu z kýble do kýble. Součástí vybavení byl dokonce i lesní roh pro svolávání strávníků.

S kanystry pitné vody jsme vydrželi do předposledního dne, poslední den jsme pili filtrovanou vodu z řeky.

Pack it in pack it out

Při všem tom luxusu a poměrně velkém množství odpadu, které jsme vytvářeli, bylo nutné absolutně vše odvést s sebou. A když píši absolutně vše, tak myslím absolutně vše.

K tomuto účelu sloužil tzn. groover. Přenosný záchod, který svůj název získal v době, kdy se potřeba vykonávala do jedné z kovových krabic obdélníkového tvaru. (angl. groove = rýha).

Řeknu vám, takový výhled jsem ještě nezažila:

S malou potřebou se nikdo tahat nechce, takže u ní bylo důrazně doporučováno, aby skončila mimo groover. A protože žádná zanechaná stopa, znamená žádná zanechaná stopa, tak malá patřila jedině do vody. (Tato oblast je velmi suchá, nečekejte, že po vás něco spláchne rosa.) Asi si umíte představit tu honičku, když je potřebu potřeba takto oddělovat 😀

Při všem tom komfortu, který jsme si dopřávali, jsme opravdu neustále dbali na to, aby po nás nikde nic nezůstalo. Neexistuje, aby vám uletěl papírek nebo abyste vylili kýbl s vodou od nádobí jen tak do křoví. Kýbl se cedil přes síto do míst nad nejvyšší možnou hladinu (aby se odpadní voda, než se dostane zpět do řeky, stačila přefiltrovat) a všechny zachycené zbytky putovaly do odpadkového koše. Toto jsou základní pravidla, které zde vodáci bez výjimky dodržují.

Bezpečnost

Již výše jsem psala, že jsme sjížděli i IV. stupeň obtížnosti (konkrétně peřeje Snow Hole) – resp. abych byla přesná – byli jsme vezeni. Já byla v takových peřejích ráda, že držím sebe, případně některého ze psů.

To, že pojedeme na veslici, pro mě bylo nové a nečekané. Zcela odpadla koordinace a interakce, která je nutná u kanoistů. Prostě v daný moment to oddřel jen jeden a já mám všechny, kteří to v peřejích odřídili, v hluboké úctě.

Naprosto nezbytná je tu plovací vesta. V raftu máte těžiště poměrně vysoko, v peřejích jste neustále zaléváni a ve chvíli, kdy raft trefí nějaký kámen nebo vás vezme vlna, vyskočíte z raftu jako laňka. No a pokud se trefíte do tzv. “pračky”, vcucne vás to pod vodu ani nemrknete. Vesta je u lidí i zvířectva pro tento případ úplně dostatečná a naprosto nutná. Minimálně u dětí je nutné mít vestu i v případě, že si jdou ze břehu jen zaplavat do řeky.

Důležitá je ochrana proti slunci – velké opalování se tu nekoná, spíš tu frčí dlouhý rukáv s vysokým SPF faktorem a kapucou, případně sombrero.

Děti byly po většinu času v “samovylévacím” nafukovacím kajaku (self-bailing kayak). V tomto kajaku sedíte neustále v 10 – 20 cm vody, ale zato nemusíte řešit, jako třeba na těchto videích, že vás zalila vlna…

Skalní útvary kolem kaňonů

Dolní tok řeky Salmon protéká jedním z geologicky nejzajímavějších území severozápadu USA. Řeka zde vymílá hluboké kaňony, a odhaluje tak vrstvy starých metamorfovaných hornin a vulkanických formací, které vznikaly během milionů let tektonické aktivity.

Jednou z formací jsou šestihranné čedičové sloupce. Jejich velikost závisí na rychlosti ochlazení vyvržené lávy – čím pomalejší to byl proces, tím mohutnější sloupce se vytvořily. V průběhu času se tyto útvary pomalu rozpadají a lámou se do pravidelných šestihranných bloků připomínajících obří dlažební kostky.

Kaňon řeky Salmon je hluboký zhruba 2.100 metrů, je hlubší než Grand Canyon řeky Colorado a je druhým nejhlubším kaňonem v 48 státech USA (tím nejhlubším kaňonem je nedaleký Hells Canyon na Snake River).

Soutok Salmon a Snake river

Po soutoku řek Salmon a Snake se významně mění podmínky – kaňon se rozšiřuje a pravidelně zde fouká velmi silný protivítr. V takových podmínkách bychom se nedostali zpět včas a hlavně by nás to totálně utavilo, takže posledních cca 30 km jsme odjeli v soulodí na motor.

Vyvrcholením výletu byl pohled na stáda Bighorn sheep (Ovis canadensis – česky ovce tlustorohé). Tyto ovce jsou velmi podobné muflonům, ale žijí v extrémějších podmínkách a na rozdíl od muflonů nebyly nikdy domestifikovány. Jejich populace se začala významně snižovat, a tak jsou dnes pod drobnohledem organizace Idaho Fish and Game. Ta pomocí monitoringu (jednotlivé kusy jsou odchytávány, jsou jim odebírány vzorky krve a nasazovány obojky s GPS) zjistila, že stáda byly kvůli kontaktu s domácími ovcemi nakaženy zápalem plic. V poslední době se díky očkování a eliminaci takzvaných super-přenašečů pokles populace pomalu zastavuje.

Závěrečná fakta:

V chladicích boxech byly bloky ledu velikosti cihel a všechny potraviny vydržely perfektně vychlazené. (Stejné chladicí boxy se využívají i při sjíždění Colorado River v Grand Canyon, kde cesta může trvat až 18 dní. Při takto dlouhých cestách je jídlo velmi pečlivě rozplánováno a boxy se otevírají po týdnech. Jeden takový box vyjde přibližně na 460 USD.)
Plně naložený raft i s posádkou váží kolem 450 kg.
Nákup jednoho raftu včetně základního vybavení – úložné prostory, chlaďáky apod. – vyjde na 5.000 USD. (Kuchyně není součástí.)
Na komerční podmínky a cenu takto zorganizovaného výletu se můžete podívat např. zde.

Tenhle výlet ve všech směrech předčil naše očekávání. Jsme nesmírně vděční, že jsme mohli být součástí a pevně věřím, že to nebylo naposledy 🙂

Cesta z Black Hills do Nez Perce

16hodinovou cestu z Sheridan Lake (Jižní Dakota) do Nez Perce (Idaho) jsme rozdělili do 3 dní s přespáním v Sheridan (Wyoming) a Bozeman (Montana).

Deadwood (Jižní Dakota)

Podle Smlouvy z Fort Laramie z roku 1868 bylo území dnešního Deadwood přiděleno indiánskému kmenu Lakotů. Již 2 roky poté ale byla oblast nelegálně osidlována (tzv. squatting), což vedlo k četným, eufemisticky řečeno – sporům.

Zásadní zlom nastal v roce 1874, kdy zde výprava plukovníka George Armstronga Custera oznámila nález zlata. Tato zpráva rozpoutala Zlatou horečku a přilákala tisíce horníků, dobrodruhů a businessmanů. Vznikla tak nelegální osada Deadwood, která se do roku 1876 rozrostla na 25.000 obyvatel.

Deadwood stále formálně patřil Lakotům a když byl plukovník Custer v roce 1876 zabit v bitvě u Little Bighornu, výrazně to komplikovalo uplatňování federální jurisdikce. Deadwood se tak ocitl na území nikoho. Město se stalo symbolem bezpráví, resp. platilo právo silnějšího, a vraždy se stávaly běžnou součástí života. Soudní systém byl neefektivní, nespravedlivý a podléhal zájmům jednotlivců.

Zlatá horečka do města přilákala i takové osobnosti Divokého západu, jakými byli Calamity Jane či Divoký Bill (Wild Bill Hickok).

Calamity Jane, vlastním jménem Martha Jane Canary, byla jednou z nejdivočejších postav amerického západu. Narodila se v roce 1852 v Missouri, ale její rodina se během zlaté horečky přesunula postupně až do Wyomingu. Během dvou let ztratila oba rodiče, takže v jedenácti letech se jako nestarší dcera starala o svých 5 sourozenců. Živila se vařením, uklízením, byla tanečnice (dle některých zdrojů také prostitutka), hraničářka, pracovala jako zvěd pro armádu.

Odmítala se podřizovat pravidlům své doby – oblékala se do mužských šatů, pila, byla zatýkána, žila na okraji společnosti. Byla vynikající pistolnice, ale zároveň riskovala vlastní život, když se během epidemie neštovic starala o nemocné (čímž zcela nečekaně odkryla svou lidskost a laskavost). Vystupovala v show Buffalo Billa a její divoké příběhy se staly součástí národní mytologie. Stala se symbolem ženské odvahy, svobody a nezkrotnosti.

Přezdívku „Calamity Jane“ si údajně vysloužila při záchraně důstojníka během indiánského útoku – měla být kalamitou pro své protivníky.

Její život byl směsicí reality a legend. Tvrdila, že byla milenkou slavného pistolníka Divokého Billa Hickoka, a přála si být pohřbena vedle něj – což se jí nakonec splnilo. Zemřela v roce 1903 (na to, jakým způsobem žila, se dožila úctyhodných 51 let). Je pochována na místním hřbitově.

Pokud se někdy do Deadwood vypravíte, určitě se na hřbitově Mount Moriah Cemetery (zal. 1878) zastavte. Vedle Calamity Jane a dalších legend Divokého západu zde najdete i hroby vrahů, prostitutek a bohužel také dětí, které zde mezi lety 1878 – 1880 podlehly epidemiím neštovic, spály, záškrtu atd. Některé rodiny přišly o většinu svých potomků a někdy i o dospělé, které se o nemocné starali. Během epidemií se kvůli nebezpečí nákazy pohřbívalo během několika hodin po úmrtí a často bez účasti rodiny.

Devils Tower (Wyoming)

Skalní útvar, jehož vrchol je 1559 m n. m., vystupuje 386 m nad okolní terén a u úpatí má průměr 305 m.

Devils Tower je sopečného původu a vznikla před zhruba 50 miliony let, kdy byla k povrchu vytlačena žhavá láva. Později byly díky erozi odstraněny okolní měkčí horniny, takže zůstala pouze tato věž. Rozpraskaný povrch je důsledkem chladnutí a krystalizace lávy.

Pro místní indiánské kmeny je a vždy byla Devils Tower posvátná – existuje několik pověstí, jak vznikla. Podle jedné z nich bylo sedm dívek pronásledováno medvědem. Ukryly se před ním na nízkou skálu a začaly se modlit. Jejich modlitby byly vyslyšeny a skála se začala zvedat, až dívky vynesla do bezpečné výšky. Zvrásněný povrch stěn pak způsobil medvěd, který se snažil vyškrábat na vrchol.

Devils Tower je první národní památkou Spojených států. Za národní památku ji prohlásil v roce 1906 prezident Theodore Roosevelt.

Kolem Devils Tower vede značená trasa dlouhá něco přes 2 km. My jsme zvolili o trochu delší, cca 4,5 km dlouhý okruh.

Devils Tower si zahrála ve filmu Stevena Spielberga Blízká setkání třetího druhu (rok 1977). I po mnoha letech jsou zde na mnoha místech ke koupi suvenýry s motivy mimozemšťanů.

*Close Encounters of the Third Kind* (1977)

Bighorn National Forest (Wyoming)

Od Devils Tower jsme se vydali přes Bighorn National Forest do města Cody (Wyoming). Přejezd byl dlouhý, ale s absolutně dechberoucími výhledy a nekonečným stoupáním a klesáním zpět do údolí. Vystoupali jsme přibližně do 3.000 m n. m.

Old Trail Town v Cody (Wyoming)

Úplně fantastický skanzen Divokého západu s 26 skutečnými stavbami a vybavením z období 1879 – 1901. Skanzen Old Trail Town vznikl v roce 1967. Všechny budovy tehdy “sesbírali” různě po území Wyomingu a Montany, pečlivě rozebrali a znovu sestavili v Cody.

Jsou zde tisíce artefaktů a hroby několika významných postav (např. horala Johna Johnstona, kterého ztvárnil herec Robert Redford ve filmu Jeremiah Johnson z roku 1972).

Součástí je také srub indiánského zvěda jménem Curley z kmene Crow, který v roce 1876 pomáhal vést podplukovníka George A. Custera a 7. kavalerii do bitvy u Little Bighornu.

Z Cody do Bozeman (Montana)

Ať je cesta jakkoliv dlouhá – ať přejíždíme hory nebo nekonečné prérijní planiny – vždy je na co koukat. Na hranici Wyomingu a Montany jsme se ocitli mezi dvěma bouřkami. Viděli jsme snad třicet blesků, z nichž jeden bohužel zapálil nedaleký les.

Když se snažíte konečně někam dorazit, není jednoduché zachytit všechny ty neuvěřitelné momenty, které příroda kolem vytváří. Spousta zážitků zůstává jen v paměti. Možná alespoň toto video trochu přiblíží, co nás na cestách obklopuje. Tohle se prostě neochodí 🙂

Jižní Dakota

Území historicky patřilo indiánským kmenům, z nichž nejpočetnější byly kmeny Sioux (vyslovuj [sju], nikoliv [sijux]), a to Dakota, Lakota a Nakota. Mezi představiteli vlády a siouxskými náčelníky byla v roce 1868 podepsána smlouva z Fort Laramie (Fort Laramie Treaty), která měla formálně chránit práva Siouxů, ale po nalezení zlata v Black Hills americká vláda dohodu porušila a vojensky nutila kmeny k přesídlení. Nikterak velká naleziště zlata a diamantů přilákala na území Dakoty vlnu přistěhovalců (často bohužel pochybných mravů).

Nyní je Jižní Dakota s necelými 900.000 obyvateli a rozlohou přibližně 200.000 km² (2,5x více než ČR) čtvrtým nejméně osídleným státem USA. Hustota zalidnění činí pouze 4 obyvatele na km².

Instrukce, kterou jsme před cestou dostaly, byla: “Až vystoupíte v Rapid City z letadla, jeďte hodinu směrem na východ. Mezi letištěm a rančem nebude vůbec nic.” A taky že nebylo. Na odkazu Circle View Guest Ranch, kam jsme měli namířeno, je video, které mluví za vše 🙂

Tonyho sestřenice Amy se z Boise (hlavního města Idaha) přestěhovala do Jižní Dakoty před více než 20 lety. Spolu s manželem Philem zde nabízejí ubytování (nesmírně útulný bed&breakfast s absolutně famózní snídaní) a starají se o 150hlavé stádo krav, oslíky, pávy, slepice, psy a kočky. Vychovali 3 skvělé děti – nyní mezi 15-18 lety, které týdně dojíždí do 3h vzdálené střední školy.

Nejbližší město Interior má 50 stálých obyvatel. Jsou v něm 2 kostely, hasičská stanice, benzínová pumpa s restaurací se 4 stoly a Food Truck Katie’s Kantina s luxuními tacos (což je projekt Katie, sestry Amy, která se tam nedávno také přivdala).

V těchto místech se teploty pohybují mezi -35 a 40°C. Země je velmi málo úrodná, takže místní se spoléhají především na příjmy z prodeje krav. Když na jaře krávy zabřeznou, ze 150hlavého stáda se stává přibližně 300hlavé. Některé mladé krávy zůstávají, ale většina jde na prodej. Označování krav, veterinární prohlídka, očkování, kastrace býků – vše probíhá odchytem lasem a povalením na zem. Každá přítomná osoba má svou úlohu a proces musí být velmi rychlý – představuji si to obdobně jako při závodech Formule 1, protože krávy stráví na zemi max. 90 sekund.

Stáda jsou celoročně venku a hlavním úkolem místních kovbojů je zaručit, aby měla přes zimu dost potravy. K uživení jedné krávy je třeba přibližně 30 acres (pastvina o rozloze cca 350m na 350m), některá stáda mají 600 ks i více, tak si představte, jak musí být území rančů rozlehlá.

Jsou zde také naleziště drahých kamenů – někdo, jako třeba Tony, si svůj kámen najde během pár minut, jiným se to nepodaří za celý život. Tony si svým nálezem vysloužil obrovskou popularitu a když jsme pochopili, jak fantastický to je úlovek, rozhodli jsme se jej nechat těm, co jej docení. Bude se prý jmenovat “Tony’s Rock” a bude se vyjímat na ranči ve vitríně.

Obrovskou radost nám udělal výlet na koních – a co mě zaujalo – koně se prý umí bravurně vyhýbat kaktusům – což na druhou stanu neplatí u místních řidičů, takže je dobré pořídit si do pneumatik těsnící tmel. Ten se zde prodává po barelech.

Kolem ranče protéká White River. K řece jsme dojeli během návštěvy ranče, který vlastní Katie s manželem. Voda odplavuje sediment z Badlands (více dále) a během léta se mění v jílovitou kaši.

Badlands

Město Interior je vstupní bránou do Národního Parku Badlands. Místu dali název původní obyvatelé z kmene Lakota. Označení Mako Sica znamená Špatná země – kvůli drsnému terénu a nedostatku vody. Badlands vznikly před cca 75 mil. let na místě původního moře. Eroze zde vytvořila dramatické skalní útvary, kaňony a barevné vrstvy sedimentů. Park je jedním z nejbohatších nalezišť fosilií pradávných savců – koní, psů, nosorožců… Překrásné místo!

V parku se natáčely slavné filmy jako Tanec s vlky, Armageddon nebo Bouřlivé srdce.

Black Hills National Forest

Již vloni jsme si vyzkoušeli, že všechny věci potřebné pro kempování – stan, hamaka, spacáky, karimatky, vaření – se nám vejdou do jednoho lodního vaku, a tak jsme, téměř dokonale vybaveni, vyrazili spolu s celou rodinou kempovat k Sheridan Lake.

S radostí a vděčností jsme pak využili všech vymožeností, které přivezli všichni ostatní, a užili si vody, lesa, spousty dobrého jídla i rychlých kol.

Mount Rushmore

Mount Rushmore je od kempu South Sheridan Lake vzdálený necelou půlhodinu jízdy a je jedním z nejikoničtějších symbolů USA.

Nápad se zrodil z iniciativy historika Doane Robinsona, který hledal projekt, který by do Jižní Dakoty přilákal turisty. Oslovil sochaře Gutzona Borgluma s tím, že by rád na vhodné místo vytesal obrovské sochy hrdinů jako byli Chief Red Cloud, Buffalo Bill Cody, Lewis and Clark a legandární Siouxští válečníci. Sochař mu tehdy v roce 1924 zdvořile, ale důrazně odpověděl, že jeho celoživotním dílem nebude ztvárňování regionálních hrdinů, ale, že takový projekt si žádá téma národní povahy a historického významu. Do kamene byly tedy vytesány hlavy 4 velkých amerických prezidentů – George Washingtona, Thomase Jeffersona, Theodora Roosevelta a Abrahama Lincolna.

Práce byly zahájeny v roce 1927 a jedním z významných důvodů jejich realizace byla právě probíhající hospodářská krize. Sochař Gutzon Borglum tak mohl zaměstnat 400 dělníků na dobu 14 let.

V roce 1941 bylo dílo dokončeno, a to především kvůli vstupu USA do 2. světové války, kdy bylo nutné soustředit pozornost i finanční prostředky jinam.

Pro zajímavost:

Každá hlava je vysoká cca 18 metrů, nosy měří kolem 6 metrů a oči mají průměr téměř 3 metry.
Při práci bylo odstraněno zhruba 450 tisíc tun kamene, většinou pomocí dynamitu, a jemné detaily se pak vyřezávaly pneumatickými kladivy.
Borglum původně plánoval ztvárnit postavy od hlavy až po pas, ale projekt se z finančních a časových důvodů zkrátil jen na hlavy.

Mount Rushmore stojí na území Black Hills, které má pro indiánský kmen Lakota posvátný význam. Jak jsem psala na začátku, toto místo bylo původně indiánským kmenům zaručeno smlouvou z Fort Laramie (1868), po objevu zlata jim jej ale americká vláda odebrala. Proto je monument v očích mnoha původních obyvatel symbolem porušení smluv a kulturního zneuctění. V 70. letech uspořádalo hnutí American Indian Movement přímo na hoře rozsáhlé protesty.

Mount Rushmore navštíví ročně kolem 2 milionů lidí, tak jsme tam byli taky…

Crazy Horse

Památník Crazy Horse vznikl z iniciativy indiánského náčelníka Henry Standing Bear, který v roce 1939 oslovil sochaře Korczaka Ziolkowského (pracoval na hoře Rashmore), aby vytvořil monument na počest legendárního válečníka kmene Oglala Lakota. Chtěl tak ukázat, že i indiánské národy mají své hrdiny hodné obrovských soch.

Práce začaly v roce 1948. Aby projekt zůstal v indiánských rukou, odmítl Ziolkowski vládní financování a spoléhal se pouze na dary a vstupné.

I po více než 75 letech je památník stále nedokončený, ale stal se symbolem kulturní hrdosti, nezávislosti a vytrvalosti. Po sochařově smrti v roce 1982 pokračuje na projektu jeho rodina.

Socha má po dokončení měřit 172 metrů na výšku a 195 metrů na délku – to by z ní udělalo největší sochu na světě. Gesto ruky má symbolizovat slavnou odpověď náčelníka Crazy Horse na otázku bělošského trapera: „Kde je tvá země?“ – Crazy Horse údajně ukázal a řekl: „Moje země je tam, kde leží moji mrtví.“

Plán cesty 2025

Letošní cestu jsme zahájili v Jižní Dakotě a dále jsme pokračovali přes Wyoming a Montanu do Idaha.

Prvních pár dní jsme pobyli na ranči, který vlastní rodina Tonyho sestřenice. Spolu s nimi jsme se přesunuli do kempu u Sheridan Lake v Black Hills (Jižní Dakota) a poté již sami přes Devils Tower, Sheridan, Cody (Wyoming), Bozeman, Missoula (Montana) do Nez Perce a Lewiston (Idaho). Tady strávíme 5 dní na raftech sjížděním dolního toku Salmon River. Cestu jako obvykle zakončíme v Coeur d’Alene (Idaho).

Obligátní fotografie z pražského letiště – tentokrát focená mezi tím, co jsme se snažili odbavit zavazadla, a několikrát museli přeběhnout mezi automaty a přepážkami – naše výrazy tomu odpovídají 🙂

Coeur d’Alene (Idaho, USA)

Asi stojí za to se letmo zmínit o loňském pobytu v CDA, který byl spíše maratonem po supermarketech ve snaze dohnat všechno, co nebylo hotovo a připraveno pro pobyt v našem domě – ačkoli jsme se jej pomocí místní firmy snažili již několik měsíců předem vybavit a těšili se, že prvními klienty našeho fungl nově vybaveného domu budeme my. Začalo to mojí angínou a skončilo příletem o den později a zavazadly s plesnivým obsahem o další 3 dny déle. Mezitím jsme sami nakupovali, co už tu dávno mělo být, přemlouvali místní řemeslníky, aby udělali pořádně svou práci, několikrát spravovali píchlé duše a vybírali si vzájemně vši. Při tom všem bylo vlastně dobře, že jsme bydleli v holodomě, spali na zemi a jedli ve stoje – aspoň tu nebylo co zavšivit. Loňský pobyt byl prostě typickou dovolenou na maltě okořeněný snůškou problémů, které se zkrátka občas sejdou.

Rok se s rokem sešel a místo loňského července jsme dům zvládli vybavit a překlopit do Airbnb letos v dubnu. Jen tak tak jsme tedy o rok později nebyli těmi prvními klienty.

Pár maličkostí jsme ještě v rámci sousedské “garage sale” vytunili

a hojně si užívali všeho, co letní CDA nabízí – a není toho málo 🙂

Předem připraveni vyrazili jsme s Olím na nedalekou BMX dráhu, na které před 6 lety začínal jezdit. Lidé z branže vědí, co to znamená, a sice, že vedle stanu, spacáků, karimatek a vaření jsme s sebou táhli i všechny chrániče a dres. Kolo a helmu jsme naštěstí mohli nechat doma, neboť je štědře k zapůjčení přímo na dráze. Olí si vyjel dvě 1. místa, takže sláva BMX Nižbor nezná hranic 🙂

Po letech jsem si připomněla sílu místních incentiv – schválně si všimněte poměru výšky jezdce a trofejí na poslední fotce. Ještě že se tento poměr s věkem jezdce snižuje a se svými dvěma stuhami se Olí v klidu vejde do letadla 🙂

Díky skvělé nabídce místní univerzity a klubu jachtařů se děti zdarma účastnily 2 lekcí jachtaření. Součástí bylo i převržení lodi a trénink jejího opětného obrácení.

Jako každý rok, ani letos jsme si nenechali ujít obchod Spirit Halloween – který je tedy jen pro silné povahy.

Strávili jsme krásné chvíle s rodinou,

s kamarády

a užili si spoustu legrace 🙂

Všem jsme nesmírně vděční, že si vždycky a bez výjimky najdou čas, aby se s námi sešli. Je to ten hlavní důvod, proč se tu cítíme my i naše děti jako doma.

Banff – Radium Hot Springs – Kimberley

Banff

Než do této oblasti přišli v roce 1883 dělníci pracující na Kanadské pacifické železnici, místní horké prameny sloužily původním obyvatelům již několik tisíc let. Termální prameny byly v místních kulturách často považovány za neutrální území a i válečníci z nepřátelských kmenů se v nich mohli bezpečně vykoupat a odpočinout si.

Když pak 2 zvědaví dělníci – bratři William a Tom McCardell – objevili úzký proužek páry unikající ze skalní trhliny, duchovní podstata tohoto místa jim bohužel unikla.

Místo toho zde postavili dřevěnou chatrč (čímž si zajistili právo na trvalé užívání pozemku) a za používání sirných pramenů začali vybírat poplatky. Svůj objev poté představili Williamu Corneliusu Van Horneovi, generálnímu řediteli Kanadské pacifické železnice, který hledal způsob, jak dokončení transkanadské železnice ufinancovat. Van Horne prohlásil, že prameny mají cenu “milion dolarů” a každému z bratrů nabídl 675 dolarů. Ti nabídku přijali.

Van Horne měl nyní dokonalý plán, jak vyřešit problém s železnicí. Pokud přesvědčí vládu, aby prohlásila tuto fantastickou horskou scenérii za národní park, budou Kanadskou pacifickou železnici financovat turisté.

A tak se v roce 1885 zrodil Banff National Park – první kanadský národní park. Ve stejném roce bylo v nadmořské výšce 1383 m n. m založeno město Banff.

Zdroj: Taking the waters in Banff, Alberta, Katharine Fletcher BA https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2228356/

Centrem města vede Banff Avenue s hromadou obchodů se suvenýry, outdoorovým vybavením a galeriemi. (Kdo se chcete pokochat, podívejte se na https://allinthewild.com/ – autorem fascinujících fotografií divokých zvířat je Jason Leo Bantle.)

Kluci naše nadšení tak úplně nesdíleli, ale s Kájou jsme si náramně užily obchod The Spirit of Christmas 🙂

Navštívili jsme Banff Park Museum – historickou budovu plnou vycpané zvěře:

Nedaleko od ní se nachází “Trading Post”, původní obchod, kde v roce 1903 začali osadníci obchodovat s indiány. Kromě tradičních indiánských předmětů a vycpaných zvířat nás zaujal stálý prodej vydělaných kůží a kožešin, a to za velmi nízké, až bych řekla “neudržitelné” ceny.

Ovšem největší dojem na nás udělala mumie “Mermana” (Jak to přeložit? Mořský panic?) vystavená ve skleněné vitríně v zadní části obchodu. Vitrína s Mermanem (překládat to radši tedy nebudu) tam stojí mezi ostatním zbožím – jen tak jako by nic.

Na vitríně je pouze stojánek s textem, který zkráceně říká: Toto “zvíře” velikosti 7-8letého dítěte se dle legendy objevilo v jezeře Superior (Hořejší jezero). V roce 1782 ho tam spatřili 2 osadníci spolu s jednou indiánkou. Jeden z osadníku chtěl Mermana zastřelit, ale indiánka mu v tom na poslední chvíli zabránila. Dle indiánky tímto rozhněval boha vody, a oba osadníci tak měli zemřít. Tato historka se objevila v The Canadian Magazine a v Literary Repository v roce 1824. Článek začínal prohlášením, že není jisté, zda Mermanové skutečně existovali. Někteří lidé zastávali názor, že musí být skuteční, protože byli spatřeni v Hořejším jezeře a v dalších částech světa. Jiní byli toho názoru, že jestliže někdo tvrdil, že se setkal s tak zvláštním tvorem, musel být duševně chorý.

Tak a to je vše. Nic víc tam k tomu není, a i když tam na Mermana pěknou chvíli čučíte a všemožně se kroutíte, abyste ho přes to sklo co nejlépe vyfotili, nikdo k vám nepřijde s žádným vysvětlením.

Pokud Vám to jako mě nestačí, tak mrkněte na web Ancient Origins, ale pokud máte rádi legendy a záhady, tak to nedělejte a radši se na tu potvoru jeďte sami podívat 🙂

Poslední zastávkou bylo Buffalo Nations Luxton Museum, které najdete přímo za Trading Post.

Tato muzea miluju a strávíme tam vždycky spoustu času. Součástí prohlídky je také dokument o náčelníku Walking Buffalo a jeho mezinárodní misi za mír, ochranu přírody a práva a kulturu původních obyvatel. Během 7 měsíců (v letech 1959 -1960) procestoval 62 000 mil a navštívil 18 zemí v Evropě, Australasii a Africe.

Radium Hot Springs

Asi 1,5h od Banffu se nachází termální prameny “Radium Hot Springs”. Děti toužily jít se tam podívat, ale nakonec samy přiznaly, že očekávaly o něco přírodnější a řekněme duchovnější místo než dva “přetopené” plavecké bazény.

Wasa Lake

Další zastávkou byl kemp na jezeře Wasa Lake a naopak velmi studené prameny na nedaleké říčce. Cestou jsme se nacpali muchovníkem a pokračovali dále do Města Kimberly.

Kimberley

Poslední noc na cestě jsme strávili v příjemném motelu v městečku bavorského stylu Kimberly. Se svými cca 8000 obyvateli je Kimberly skrytý poklad milovníků outdooru. Zatím se o ní moc neví, tak pšššš, ať jí ta malebnost malého města ještě pár let vydrží.

Kootenay National Park – Marble Canyon a Stanley Glacier

Tento den byl dlouhý a jeden z nejkrásnějších, které jsme na cestě strávili. Z národního parku Yoho jsme během půlhodiny přejeli do parku Kootenay a vydali se na místo nazvané Paint Pots (česky asi nejlépe “hrnce na barvu”).

Místní jílovitá půda je bohatá na oxid železitý a ten jí dodává sytě oranžovou (nebo chcete-li rezavou) barvu. Nachází se zde několik malých malebně zbarvených jezírek.

“Paint Pots” byly pro místní národy Ktunaxa posvátné. Původní obyvatelé zde po dlouhá staletí hlínu sušili, rozemílali na prášek a ten pak smíchávali se zvířecím či rybím olejem. Výslednou hmotu využívali k malování těl, skal či teepee.

Od paint pots jsme se podle řeky Kootenay vydali k Marble Canyon (tam a zpět cca 7km). V roce 2003 zde požár spálil krajinu na popel a o 20 let později zde procházíte nádherně rozkvetlými loukami, které pomalu ustupují silným mladými stromům. Současně se nad tím vším jako memento tyčí staré spálené kmeny. Nádherné propojení.

Řeka Tokumm zde do vápence vytesala fantastická zákoutí a hluboký, ale neuvěřitelně úzký Marble Canyon.

Od Paint Pots stačí popojet 6 km a stojíte na počátku 5,5 km dlouhé Stanley Glacier Trailhead – impozantní trasy, kdy opět procházíte původně spálenou krajinou

a s každým nabytým metrem se krajina otevírá, aby na konci nabídla opravdu nádherný pohled na původně majestátní ledovec Stenley.

Dnes z něj zbývá pouze malá část a i tato část je stále menší a menší a menší a menší…

V těchto místech si vždy připadám nesmírně titěrná a zranitelná, tentokrát jsme to ještě podpořili tím, že jsme nahoru vystoupali až v 7 večer a byli jsme úplně poslední, kdo se tam pohyboval. Naštěstí jsme měli téměř hodinu světla k dobru (území se nachází na západní hranici časového pásma) a to je znát.

Když mi večer Kája ukázala svých 40143 kroků, teprve jsem si uvědomila, jak moc jsem vděčná, že jsme to všichni zvládli 🙂

Nairn Falls a Lake Louise

Z kempu Nairn Falls jsme vyrazili na krátkou procházku ke stejnojmenným vodopádům, stihli jsme se navečeřet a po přečtení cedule o posledním výskytu medvěda po sobě i vzorně uklidit.

Z Nairn Falls k Lake Louise nám GPS ukázala 8h 42min. Byl to náš nejdelší jednodenní přesun. I výhledy z auta tu ale stojí zato.

Krátce jsme se zastavili v dalším lyžařsko-bikerském středisku Riverstroke na řece Kolumbii

a večer dorazili do kempu Lake Louise.

Pozorný čtenář si určitě všimne naší zimní výbavy. Kdybych se balila podruhé, rozhodně bych přihodila i čepici a tenké rukavice. K večeru bylo kolem 9° C, ráno maximálně 5.

Chcete si na chvíli připadat jako zvířátka v ZOO? S dětma jsme se pobavili myšlenkou, že za plotem, který uzavírá celý kemp, sedí mámy medvědice se svými potomky a vykládají: “Tak podívejte, támhleta věc na stole, to je cooler. V něm najdete neskutečné laskominy. A vidíte ty velký barevný krabice? Do nich si lidé zavírají všechny dobroty světa. Až je někdy uvidíte zaparkovaný na lesní cestě a budou mít otevřený kufr, rozhodně to stojí za prozkoumání.” 🙂

Teď ale vážně – kemp Lake Louise se nachází přesně v místě, kudy hojně prochází samice grizzly medvěda, aby se vyhnuly městu. Západní hranici kempu tvoří strmý svah, takže nejpohodlnější cesta je právě přes kemp. Elektrický ohradník je tedy bezpečně nasměruje podél stanové oblasti. Nepopírám, že se mi ty dvě noci moc dobře spalo 🙂

Druhý den jsme vyrazili k Takakkaw. Tento 300metrový vodopád je tvořen tající vodou z ledovce Daly (součást ledového pole Waputik) a stéká do řeky Yoho. Místo vypadá velmi romanticky, ale vězte – byly tam takové davy, až je skoro neuvěřitelně, že jsme na fotkách sami.

Jako obvykle ale stačilo vydat se jen kousek dál od parkoviště, vybrat si některou z mnoha nabízených tras a užít si kanadskou divočinu téměř o samotě.

Během cesty k Laughing Falls (vodopády, u nichž prý zvuk padající vody připomíná smích – my jsme to bohužel nezaznamenali) jsme objevili ukryté jezero Duchesnay. V kempu Laughing falls, jak asi tušíte, žádný elektrický ohradník nemají.

Na velká zvířata jsme štěstí neměli, ale alespoň jsme viděli datla, co bušil do stromu, až kolem kůra lítala, a při cestě zpátky jsme narazili na velmi roztomilé stvoření, a to na sviště brýlového.

Svišť brýlový (Marmota caligata) měří 65 – 95 cm a váží 3,5 – 7 kg (před zimním spánkem dokonce až 10 kg). Žije přesně tam, kde jsme ho potkali 😉 – v kanadských Rockies (Skalisté hory) a dále na Aljašce a v Yukonu v nadmořské výšce 1500 až 2500 m n. m. a je úplně ňuňu 🙂

Zdroj: https://www.inaturalist.org/guide_taxa/2205632

Vy, kdo jste u Lake Louise byli, možná netrpělivě čekáte na klasickou fotku spokojené rodinky před tímto (opravdu) nejfotografovanějším jezerem na světě. Musím Vás bohužel zklamat. Na poslední chvíli jsme se rozhodli, že si tu nádheru necháme ujít, neboť další tlačenice by nám zkazila náladu. Parkoviště pro osobní vozy bývá již od svítání zcela zaplněné, a pokud si nezaplatíte autobus, který Vás tam s bambilionem dalších turistu vyveze, je v sezóně prakticky nemožné se tam dostat. My jsme se neúspěšně pokusili dopoledne a pak znovu těsně přes soumrakem – volné místo jsme našli, ale cena parkovného a hlavně neutuchající davy (v sezóně místo denně navštíví v průměru 15 000 turistů) nás zkrátka nadobro odradily.

Věřím, že toto vypůjčené foto je dostatečně vypovídající 🙂

Zdroj: https://oneworldoneyear.com/2017/07/17/five-quick-tips-on-visiting-banff-national-park/

Požár v Jasper a změna původní trasy

Ještě v pondělí 22. 7. 2024 jsme měli naplánováno strávit 3 noci v kempu v národním parku Jasper (Alberta). Den nato ale bylo jasné, že tuhle dechberoucí perlu kanadských Rockies ve své původní kráse už nikdy neuvidíme. Devastující požár s až stometrovými plameny se ve středu 24. 7. rozšířil i do střediska národního parku – města Jasper. Spálil 1/3 (cca 300) převážně rezidentských budov a 1/2 města poškodil. Evakuováno bylo 25 000 lidí (z toho 20 000 turistů). K 5. 8. měl požár rozlohu 34 000 ha (cca 2/3 Prahy) a odhaduje se, že bude trvat přibližně 3 měsíce, než se jej podaří dostat pod kontrolu.

Trasu jsme tedy narychlo změnili a nablind (protože rezervace místa se na tentýž den udělat nedala) se vydali přes město Whistler do kempu v národním parku Nairn falls. Ulovili jsme poslední volný flek 🙂

Whistlerem, který je považován za lyžařskou a cyklistickou Mekku kanadských Rockies, jsme projížděli právě v době, kdy probíhal Crankworx – jeden z největších sériových MTB závodů na světě. Pěkná podívaná!

Teď ale zpátky k tomu požáru, protože jej nedokážu jen tak “objet”, aniž bych si něco víc načetla:

Podle National Forestry Database vznikne na území Kanady každý rok přes 8 000 požárů, které spálí v průměru 2,1 mil. ha (Středočeský a Jihočeský kraj dohromady). 50 % požárů je způsobeno blesky a zároveň bleskem způsobené požáry jsou zodpovědné za 85 % spálené plochy.

Požár v národním parku Jasper je z pohledu naší generace tragédie a svým rozsahem se blíží tzv. megapožáru (viz dále), nicméně běžné lesní požáry (landscape fires, případně o něco větší wildfires) zde vždy byly a vždy budou. Jsou přirozeným ozdravným přírodním procesem – rostliny i stromy se opět vysemení, většina zvířat se dokáže až překvapivě dobře ukrýt či utéct.

“Legrace” to ale přestává být ve chvíli, kdy se běžné lesní požáry překlopí právě do megapožárů. (Požár nekontrolovatelného rozsahu, který ničí rozsáhlou oblast. Vyznačuje se svou intenzitou, délkou trvání a extrémní mírou destrukce.) Megapožáry jsou způsobené jak delšími a intenzivnějšími obdobími sucha, tak dobře míněnou protipožární ochranou. Co je tím myšleno?

Některé lesy jsou zkrátka předurčeny k tomu, aby hořely. Periodické krátké požáry odstraňují podrost a pomáhají novým stromům klíčit, což lesy udržuje zdravé. V průběhu 20. století se ale především v USA vedla přísná politika potlačování všech požárů (viz kampaň nazvaná Smokey the Bear – píšu o tom v 7. týden: oheň). Bez pravidelných lesních požárů se pak hromadí suché dřevo (v poslední době ještě umocněno zamořením lýkohubem – mountain pine beetle), a tím se v podstatě staví základ pro pořádnou vatru.

V krajině spálené megapožárem vegetace po dlouhou dobu neroste, což u strmých svahů způsobuje nebezpečné sesuvy půdy. Megapožáry mohou být tak ničivé, že stromy již znovu nevyklíčí a místo lesů zůstanou jen travnaté porosty.

Megapožáry jsou obecně poháněny změnou klimatu a zároveň k ní samy přispívají uvolňováním skleníkových plynů. S největší pravděpodobností se tedy s nimi budeme potýkat stále častěji.

Tak. Ještě se vrátím k těm zvířatům a pak už toho nechám ;-):

Živočichové jsou proti požárům poměrně dobře vybaveni. Zaprvé mají velmi citlivý čich a kouř dokáží detekovat na velkou vzdálenost a zadruhé instinktivně hledají důmyslné úkryty. No a někteří živočichové z ohně dokonce profitují. Tzv. fire bugs (u nás krasci ohňoví) kladou larvy do stromů poničených ohněm. Predátoři, jako jsou medvědi, kojoti nebo jestřábi, před ohněm prchající zvířata loví, a australští dravci přezdívaní “fire hawks” dokonce rozhazují hořící klacky po lese, a oheň tak záměrně rozšiřují.

Představte si ale takového hlodavce, co se právě vyhrabal z úkrytu a zjistil, že svět se proměnil v mrtvé spáleniště. Co by měl udělat?

Sednout si před noru a čekat, jestli mu něco nepřiletí do tlamičky.
Vyběhnout ven a snažit se najít aspoň něco k snědku.
Na všechno se vykašlat a jít si lehnout.

Řešení je až neuvěřitelně jednoduché – malí savci opravdu přečkávají popožárové období dočasnou hibernací – prostě si dají šlofíka a ono se to mezitím nějak vyřeší. Příroda je fantasticky praktická!

“Fire has no ideology or preferences; it will always be quite simply a chemical reaction, a propulsive oxidation of hydrocarbons shaped by terrain, weather, climate and the combustible material around it. We must learn to live with fire, and find ways of containing it for fire will never learn to live with us.”

“Oheň nemá žádnou ideologii ani preference, vždy se bude jednat jednoduše o chemickou reakci, o oxidaci uhlovodíků, která je ovlivňována terénem, počasím, klimatem a hořlavým materiálem v okolí. Musíme se naučit s ohněm žít a najít způsoby, jak ho omezit, protože oheň se s námi nikdy žít nenaučí.”

(zdroj: www.canadianmanufacturing.com)

Vancouver

Nejrušnější přístav v Severní Americe a s 660 000 obyvateli po Torontu a Montrealu třetí největší kanadské město. Původně malou osadu založili přistěhovalci v 60. letech 19. stol. (období Zlaté horečky). Oficiálně město vzniklo v roce 1886 (ve stejném roce, kdy do města dorazila Transkontinentální železnice). Vancouver byl pojmenován na počest anglického navigátora George Vancouvera, který v roce 1792 prozkoumal a zmapoval pobřeží.

K navštěvování velkoměst mám trochu ambivalentní postoj. Vím, že metropole k cestování patří a jasně – kdo by se tam nepodíval, když už jede kolem. Ne vždy to ale sedne a kombinace přetrvávající únavy ze změny času, hromady lidí a hlučné dopravy umí udělat své. Zkrátka občas by člověk nejradši utekl. Tentokrát to ale vyšlo parádně a z Vancouveru mám moc fajn pocit.

Bydlení jsme našli prakticky v centru, takže jsme mohli v klidu odložit auto a do ulic vyrazit pěšky. Druhý den jsme si vypůjčili kola a projeli Stanley park (se svými 400 hektary jeden z největších městských parků v Severní Americe) a pořádný kus protějšího břehu. Zpět jsme se i s koly svezli Aquabusem.

V Stanley parku můžete vidět i následující sochu, přičemž podobnost s Little Mermaid (Malou mořskou vílou) v Kodani není náhodná. The Girl in a Wetsuit (dívku v neoprénu) vytvořil Elek Imredy v roce 1972 právě po vzoru Malé mořské víly. Mimochodem, Little Mermaid je chráněna copyrightem do roku 2029, tak schválně, kde všude ji pak uvidíme 🙂

Architektura ve Vancouveru je fascinující směsicí moderních a historických stylů, přičemž centru města dominují mrakodrapy. Ikonou Vancouveru je budova s bílými plachtami – Canada Place (dole na fotce za nápisem Vancouver). Vancouver je také jedno z etnicky a jazykově nejpestřejších měst v Kanadě, kdy téměř polovina rezidentů nemá angličtinu jako svůj rodný jazyk. Zkrátka rozmanitost na každém kroku.

Vancouver na mě působí moc přátelským dojmem, ačkoliv – jako v každém velkoměstě – i zde má dostaveníčko luxus s bídou. Naleštěné mrakodrapy střídají nepěkná zákoutí, luxusní vozový park zpestřují pofidérní obyvatelé řídící či tlačící všemožné vehikly.

Kdo jste ještě neviděli: Olí má za sebou futuristickou Teslu Cybertruck, pod ní je dle Olího pěkně hustej Rivian a Tesly na světlech před Applem jsou, myslím, také dost ikonické.

Při odjezdu z Vancouveru jsme se zastavili v nedalekém Lynn Canyon Park, což je báječná bezplatná alternativa Capilano Suspention Bridge Parku, kde bychom nechali 200 USD za vstupné a vstup si navíc museli dopředu rezervovat. Lynn Canyon Park vznikl v roce 1912 a nyní zabírá kolem 250 ha “deštných lesů mírného pásma”. Je to nádherná krajina plná mechů, kapradin, lišejníků a pohádkových stromů, jako jsou jedle, sekvoje nebo douglasky tisolisté dosahující výšky až 100 m (Douglas Fir). Tomu říkám parádní ukončení prohlídky velkoměsta :).